Nejbližšímu mladíkovi netrvalo ani pět minut, aby se osmělil a pozval ji na sklenku něčeho ostřejšího pod záminkou vztahu na jednu noc. Vanilková vodka vystřídala malinový gin a chlapcův zdánlivě nedbalý, avšak pečlivě zvolený styl oblékání začal pomalu přinášet své ovoce.
Zdál se tak arogantní a sebejistý, až se Elena chvílemi musela hlídat, aby nedala najevo své citové vyprázdnění. Těžko mohla tušit, že její nápadník zdaleka není tím, kým se zdá a za koho se vydává.
Elena je odjakživa naivní materialistkou a ve společnosti se zpravidla chová tak, jako by na světě nebylo citu, byť sama občas přiznává, že je beznadějně zamilována do lodiček od Armaniho.
Ani tento případ nebyl výjimkou: Elena předpokládala, že domýšlivého mladíka pozve k sobě domů, spustí se s ním po vzoru pozdějších kurtizán a její objekt ráno projeví alespoň tolik taktu, aby ji při následném útěku příliš nebudil. Byla si až příliš jista jeho napoleonskými manýry, než aby mohla tušit opak.
Místo nadšeného přikývnutí, které mělo následovat jejímu necudnému pozvání, však chlapec poprvé odhalil svou pravou tvář, uchopil ji za ruku a nervózně přešlápl na místě. V tu chvíli Elena poznala, kolik uhodilo! Odstrčila chybujícího svůdce stranou, zabouchla před ním dveře a obratem propukla v hysterický pláč.
„Vypadal, že se se mnou chce jen tak vyspat, ale ve skutečnosti mu šlo hlavně o vážnej vztah,“ fňuká teď na rameni své spolužačky, která jen skepticky vrtí hlavou: „Je to dobytek, no, ale říkám ti - takový jsou vlastně skoro všichni... Tvářej se, bůhvíjaký nejsou sobci a čuňata, jenomže pod tou maskou schovávaj akorát básničky a romantiku.“